Velikonoční svátky
V užším pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání neboli Vzkříšení Krista (Boží hod velikonoční), respektive její vigilie. Velikonoční vigilie je bohoslužba v noci z Bílé soboty na neděli Zmrtvýchvstání). V širším pojetí se jimi myslí Velikonoční třídenní (přičemž období od Zeleného čtvrtka až do sobotní vigilie je vlastně součástí postní doby, tedy ne doby velikonoční, toto pojetí je tedy terminologicky ne zcela správné). V nejširším smyslu pak celá doba velikonoční, tedy 50denní období od neděle Zmrtvýchvstání do letnic. První týden Velikonoc se nazývá velikonoční oktáv.
2015 | 2016 | 2017 | 2018 | 2019 | 2020 | 2021 | 2022 | 2023 | |
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Popeleční středa | 18.2. | 10.2. | 1.3. | 14.2. | 6.3. | 26.2. | 17.2. | 2.3. | 22.2. |
Květná neděle | 29.3. | 20.3. | 9.4. | 25.3. | 14.4. | 5.4. | 28.3. | 10.4. | 2.4. |
Modré pondělí | 30.3. | 21.3. | 10.4. | 26.3. | 15.4. | 6.4. | 29.3. | 11.4. | 3.4. |
Šedivé úterý | 31.3. | 22.3. | 11.4. | 27.3. | 16.4. | 7.4. | 30.3. | 12.4. | 4.4. |
Sazometná středa | 1.4. | 23.3. | 12.4. | 28.3. | 17.4. | 8.4. | 31.3. | 13.4. | 5.4. |
Zelený čtvrtek | 2.4. | 24.3. | 13.4. | 29.3. | 18.4. | 9.4. | 1.4. | 14.4. | 6.4. |
Velký pátek | 3.4. | 25.3. | 14.4. | 30.3. | 19.4. | 10.4. | 2.4. | 15.4. | 7.4. |
Bílá sobota | 4.4. | 26.3. | 15.4. | 31.3. | 20.4. | 11.4. | 3.4. | 16.4. | 8.4. |
Boží hod velikonoční | 5.4. | 6.4. | 16.4. | 1.4. | 21.4. | 12.4. | 4.4. | 17.4. | 9.4. |
Velikonoční pondělí | 6.4. | 28.3. | 17.4. | 2.4. | 22.4. | 13.4. | 5.4. | 18.4. | 10.4. |
Bílá neděle | 12.4. | 3.4. | 23.4. | 8.4. | 28.4. | 19.4. | 11.4. | 24.4. | 16.4. |
Nanebevstoupení Páně | 14.5. | 5.5. | 25.5. | 10.5. | 30.5. | 21.5. | 13.5. | 26.5. | 18.5. |
Boží hod svatodušní | 24.5. | 15.5. | 4.6. | 20.5. | 9.6. | 31.5. | 23.5. | 5.6. | 28.5. |
Svatodušní pondělí | 25.5. | 16.5. | 5.6. | 21.5. | 10.6. | 1.6. | 24.5. | 6.6. | 29.5. |
Výpočet data Velikonoc
Velikonoce jsou tzv. pohyblivé svátky – nejsou určeny pevným datem jako např. Vánoce, ale měsíčními fázemi. Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku (tzn. po prvním úplňku po 21. březnu), tedy na měsíc březen či duben. Výpočet data Velikonoc je postup, kterým lze pro daný rok datum Velikonoc vypočítat. V různých církvích se metodika a výsledné datum může lišit.
Z metody výpočtu vychází 35 možných dat, kdy se mohou Velikonoce konat, z tohoto počtu je odvozeno 35 tabulek křesťanské chronologie, které slouží k výpočtu datace podle svátků. Každý rok totiž musí spadat do jedné z těchto 35 tabulek.
Byl-li úplněk v neděli, jsou Velikonoce až další neděli. Datum Velikonoc se tedy může lišit mezi jednotlivými roky až o více než jeden měsíc (od 22. března do 25. dubna). Jarní rovnodennost je stanovena „úředně“ na 21. březen podle gregoriánského kalendáře bez ohledu na astronomickou skutečnost (která se může až o dva dny lišit). V některých protestantských zemích (například Německu, Švédsku a Dánsku) se ale Velikonoce slavily po několik desetiletí 18. a 19. století podle astronomické skutečnosti.
Pravoslavné Velikonoce, označované jako Pascha, jsou proti katolickým většinou opožděny (zpravidla o týden, ale nezřídka i více), protože pravoslavná církev pro jejich výpočet používá starší juliánský kalendář. Navíc zachovává ustanovení Prvního nikajského koncilu (tj. prvního všeobecného sněmu), který přísně stanovuje, že křesťanská Pascha nesmí být před židovským svátkem Pesach nebo spolu s ním. Toto pravidlo se ve sněmovních aktech nedochovalo, ale je dosvědčeno 1. kánonem Antiošské synody; o tomtéž hovoří už 7. pravidlo apoštolské. Římskokatolické Velikonoce byly např. v r. 2005 před židovským Pesachem.
Algoritmus k výpočtu data Velikonoc
Následující algoritmus se používá k výpočtu data Velikonoc v církvích používajících gregoriánský kalendář. Je odvozen z pravidelných měsíčních, týdenních a ročních cyklů (neboť Velikonoce jsou v neděli a závisí na prvním úplňku po 21. březnu).
Poznámka: mod značí operaci výpočtu zbytku po dělení.
a = rok mod 19 (pozn.: po 19 letech se měsíční cyklus opakuje ve stejné dny)
b = rok mod 4 (pozn.: cyklus opakování přestupných roků)
c = rok mod 7 (pozn.: dorovnání dne v týdnu)
Pro 20. a 21. století platí konstanty:
m = 24
n = 5
d = (19a + m) mod 30
e = (n + 2b + 4c + 6d) mod 7
Den u a měsíc v Velikonoční neděle se určí následovně:
u = d + e − 9
Je-li u = 25, d = 28, e = 6 a a > 10, pak u = 18, v = 4 a Velikonoční neděle připadá na 18. duben.
Jinak, je-li u ≥ 1 a u ≤ 25, pak v = 4 a Velikonoční neděle připadá na u-tý duben.
Jinak, je-li u > 25, pak u = u - 7, v = 4 a Velikonoční neděle připadá na u-tý duben.
Jinak u = 22 + d + e, v = 3 a Velikonoční neděle připadá na u-tý březen.
Postní doba
Postní doba či půst je v křesťanství období přípravy na Velikonoce, která začíná Popeleční středou a trvá 40 dní (krom nedělí). Celá doba vrcholí Svatým týdnem, při němž si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista a končí velikonočním triduem. Celá postní příprava směřuje k radostné oslavě Velikonoc, které jsou pro křesťany svátky Kristova vzkříšení z mrtvých.
Postní praxe byla v minulosti poměrně namáhavá, nejedlo se maso, ryby, vejce a mléčné produkty a bylo zvykem jíst jednou denně. Současná postní praxe katolické církve zavazuje katolíky od 16 do 60 let. Na Popeleční středu a Velký pátek jako dny přísného postu je dovoleno sníst pouze jedno velké jídlo denně. Krom toho existuje ještě půst od masa, předepsaný pro tyto dva dny a všechny pátky roku. Tento páteční půst je ale možné nahradit jiným skutkem pokání.
Půst se v křesťanském smyslu netýká pouze zdržení se jídla a abstinence, ale může zahrnovat i jiné projevy jako např. almužnu či dobré skutky. Účelem postu má být soustředění věřícího na jeho duchovní růst v rámci přípravy na největší křesťanské svátky roku – Velikonoce.
V postní době má člověk pracovat na proměně a obnově svého života, aby mohl žít opět plně jako křesťan. Má v této době obnovit autentické vztahy, navázat znovu dialog s druhými, odpočinout si a vrátit se k tomu, co činí život křesťana křesťanským. Nemělo by ale jít pouze o lidské úsilí, neboť křesťanská teologie a spiritualita považuje půst za Boží milost, kdy člověk naslouchá Božímu slovu a svůj život podle něho uzpůsobuje.
Popeleční středa
Je to první den postní doby. Následuje čtyřicetidenní půst spolu se šesti nedělemi. Neděle se do postní doby nezapočítávají, poněvadž se za postní dny nepovažují. Z časového hlediska tedy Popeleční středa připadá na 46. den před Velikonoční nedělí. Pro každý rok platí jiné datum Velikonoc, což ovlivňuje i stanovení data Popeleční středy.
V období raného křesťanství existovala praxe veřejného pokání po spáchání těžkého hříchu. Kajícník byl na začátku Postní doby biskupem vyzván, aby zahájil uložené pokání. Oblékl se do kajícího roucha a hlavu si posypal popelem. Obřadně byl vykázán z kostela a před vchodem až do Velikonoc žádal křesťany o modlitbu. Instituce veřejného pokání se ještě před koncem prvního tisíciletí postupně vytrácela, avšak výmluvné gesto kajícího sypání popela na hlavu se začalo uplatňovat u všech účastníků bohoslužeb.
Popeleční středa je dnem přísného postu a připomínkou pomíjivosti pozemského života. Znamenání popelem tzv. Popelec doprovází udělovatel slovy: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ nebo „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“. Katolický křesťan je takto veden, aby zůstal nezávislý na skutečnostech pomíjivých a věnoval pozornost hodnotám trvalým – duchovním.
Svatý týden
Je nazývám také Pašijový týden. Jde o významné období křesťanského liturgického roku, ve kterém křesťané téměř všech vyznání si připomínají poslední týden Ježíšova pozemského života, jeho smrt na kříži a vzkříšení. Liturgický rok nebo též církevní rok je v křesťanském prostředí souhrn svátečních dnů a časových úseků sestavených do pevné struktury v období jednoho roku.
Svatý týden začíná Květnou nedělí a končí Velikonocemi (nedělí Vzkříšení). Některé dny Svatého týdne jsou označeny zvláštním přívlastkem: Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota.
Květná neděle
Květná neděle nebo též Pašijová neděle je označení pro šestou a zároveň poslední neděli postní. Připomíná jednak slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma a zároveň se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista tzv. Pašije (utrpení). Název svátku je odvozen od květů, jimiž bývají kostely vyzdobeny a které mají připomínat palmové větve, jimiž lid vítal Ježíše.
Modré pondělí
Kostely se v tento den zdobily modrým, respektive fialovým suknem. Původ přívlastku "modré" je však nutné hledat jinde. Jedná se totiž o doslovný překlad německého "blauer Montag", kde se slovu "blau" připisuje také význam "podnapilý, neschopný práce (po nedělní pitce)".
Podle tradice bylo v tento den lidem zapovězeno vykonávat jakoukoliv práci. Podobně jako v následující den se ani k Modrému pondělí nepojí žádné obřady.
Podle látky, která se ten den vyvěšuje v kostele může být pondělí nazýváno také žlutým.
Šedivé úterý
O Šedivém úterý hospodyňky uklízely a vymetaly pavučiny.
Jinak tento den nebyl v lidových zvycích nijak bohatý a ani z náboženského hlediska nehrál tak velkou roli jako dny nadcházející.
Sazometná (škaredá) středa
Sazometná středa své jméno získala podle toho, že se tento den vymetaly komíny. Podle lidové pověry by se v tento den lidé neměli mračit, aby se nemračili všechny středy v dalším roce. Je to den, kdy Jidáš zradil Krista - škaredil se na něj.
Velikonoční triduum
Či třídenní umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista. Jde o období tří dnů - Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, které bezprostředně předchází Neděli Zmrtvýchvstání a připomíná umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista.
Zelený čtvrtek
Podle křesťanské tradice je to pátý den Svatého týdne (počítáno od Květné neděle včetně) a předvečer velikonočního tridua. Český přívlastek zelený vznikl zkomolením původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (zelený čtvrtek). Podle pověry se v tento den jedla zelená strava (špenát, zelí atd.), aby byl člověk celý rok zdravý.
Velký pátek
V křesťanském kalendáři je Velký pátek pátkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua. Tento den je připomínkou ukřižování Ježíše Krista. V lidových pověrách je spojován s magickými silami. Na Velký pátek se měly otevírat hory, které vydávaly své poklady a také se nic nemělo půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarovaná; nesmělo se hýbat se zemí (rýt, kopat, okopávat) ani prát prádlo, protože by bylo namáčené do Kristovy krve.
Velký pátek je jedním ze dnů přísného postu.
Asi čtyřicet států uznává Velký pátek jako den pracovního klidu, mezi nimi například Austrálie, Brazílie, Kanada, Německo a Spojené království. V Rakousku mají nárok na den volna pouze evangelíci, starokatolíci a metodisté. Ve většině německých spolkových zemí platí na Velký pátek (podobně jako v Den národního smutku) zákaz pořádání tanečních slavností a sportovních akcí.
Bílá sobota
V křesťanském kalendáři je Bílá sobota dnem před Velikonoční nedělí, součást Svatého týdne a velikonočního tridua. Bílá sobota končí západem slunce. Nastupující noc už patří obřadům Velikonoční vigilie.
Na Bílou sobotu končí postní doba. Svůj název den získal zřejmě od bílého roucha neofytů, kteří se po celý den intenzivně připravovali na křest o velikonoční vigilii (bohoslužbě). Název může také pocházet z lidových zvyků velkého úklidu a bílení, konaných tento den před nedělí Zmrtvýchvstání.
Během dne se nekonají žádné obřady ani mše svatá. V západní církvi je zvykem během Bílé soboty konat tzv. "bdění u Božího hrobu". Ve východní církvi (a dnes i v některých východem inspirovaných katolických společenstvích) je také zvykem na Bílou sobotu slavit liturgii připomínající pomazání Kristova těla, uložení do hrobu a rozvíjející tajemství Kristova "sestoupení do říše mrtvých".
Velikonoční oktáv
Je to týden, který začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně a končí Bílou neděli, tj. 2. neděli velikonoční (o 8 dní později, proto oktáv). V křesťanství jsou Velikonoce coby slavnost Kristova vítězství nad smrtí největším svátkem, a proto samotný den slavnosti je prodloužen do osmi dní, kdy si věřící má uvědomit velikost a význam Kristova vzkříšení pro svůj život. Oktáv je charakterizován radostí z vykoupení člověka Ježíšem Kristem, který v člověku působí skrze křest, ostatní svátosti a dalšími způsoby.V dnešní době je běžné, že se slavnostnost velikonočního oktávu odráží pouze v druhém z těchto dní, totiž ve Velikonočním pondělí, které je dnem pracovního klidu a kdy se též dopoledne pořádají slavnosti.
Boží hod velikonoční
Též Zmrtvýchvstání Páně (nebo Velikonoční neděle) je největší slavností křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí.
Neděli Zmrtvýchvstání předchází Velikonoční vigilie, bohoslužba noci, v níž byl Ježíš vzkříšen. Oslava Velikonoc bezprostředně trvá po celý velikonoční oktáv, avšak velikonoční doba jako taková končí až 50. dne, slavností Seslání Ducha svatého (Letnice).
Velikonoční pondělí
Někdy též Červené pondělí je dnem, který následuje po neděli Zmrtvýchvstání Páně. Církev oslavuje Velikonocemi Kristovo vítězství nad smrtí (tj. vzkříšení) – základní bod celého křesťanství. V našem prostředí je spojeno s nejrůznějšími tradicemi a zvyklostmi, které lze zařadit k přechodovým rituálům končící zimy a nastávajícího jara a je také dnem pracovního klidu.
V České republice i na Slovensku je zvykem chodit s pomlázkou. Pomlázka je z několika většinou 6-12 nejčastěji vrbových proutků pletený šlehací nástroj, se kterým chlapci chodí na koledu a mrskají děvčata z okolí. Mrskut přes hýždě doprovází odříkávání různých koledních říkanek. Velikonoční mrskání děvčat jim má předat část jarní svěžesti vrbového proutí (Mrskut a mrskání jsou názvy zažité především na Moravě, kde má zvyk velmi silnou tradici. V jiných regionech je možné se setkat s odlišnými výrazy pro totéž, např. šupání, vyšupat). Velikonoční koleda je spojena s odměnou pro mrskáče. Tradičně to jsou především malovaná vajíčka neboli kraslice. Velikonoční koledování nabírá krajově rozličných podob.
Bílá neděle
je posledním dnem velikonočního oktávu. Název této neděle pochází ze zvyku, že novokřtěnci naposledy nosili bílé roucho, do něhož byli oblečeni při křtu o velikonoční vigilii (bohoslužbě).
Nanebevstoupení Páně
Nanebevstoupení Páně je jednou z velkých slavností křesťanského kalendáře a připomíná výstup Ježíše Krista na nebesa 40 dní po jeho vzkříšení (Velikonoční neděle).
Nanebevstoupení Páně připadá vždy na čtvrtek, avšak v některých oblastech se slaví až následující neděli (na kterou jinak připadá 7. neděle velikonoční). Svátkem začíná devítidenní období (svatodušní novéna) před Letnicemi (tedy slavností Seslání Ducha svatého). Bohoslužba tohoto dne se zaměřuje především na skutečnost, že Ježíšovi je podle křesťanské víry jeho návratem k Otci dána veškerá moc na nebi i na zemi.
V mnoha zemích s křesťanskou tradicí je Nanebevstoupení Páně státním svátkem a dnem pracovního klidu.
Letnice
Letnice, Seslání Ducha Svatého či Svatodušní svátky označují křesťanské svátky slavené 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně - vždy dva dny, v neděli a v pondělí a jsou vyvrcholením Velikonoc. V křesťanství se slaví jako den seslání Ducha svatého, ve starém zákoně se padesátý den po Velikonocích vzpomínal jako den, kdy Mojžíš na hoře Sinaj obdržel Desatero.
Výpočet data slavení svatodušních svátků je závislý na výpočtu data Velikonoc, který se však liší v západní a východní církvi. Letnice připadají na padesátý den po slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, počítaje v tom po starověkém způsobu i tento den; Seslání Ducha Svatého je tak osmou nedělí velikonoční doby, kterou tato doba končí.
Po Velikonocích se v západní církvi staly Letnice druhým svátkem, v němž dříve bylo možno světit křestní vodu a udělovat svátost křtu.
Letnice i Velikonoce mají mnoho společného, například oslavují přírodu (Velikonoce jsou svátky jara, Letnice začátkem sklizně). Pro křesťany jsou Velikonoce svátkem vzkříšení Pána Ježíše a Letnice svátkem seslání Ducha.
Letnice také navazovaly na tradici předkřesťanských svátků. Český kronikář Kosmas psal roku 1092 o knížeti Břetislavovi II., že vyháněl ze země čarodějníky, věštce a hadače pohanské.
Boží hod svatodušní
Též. Seslání ducha svatého či svatodušní neděle. O svatodušní neděli byly všechny oltáře bohatě zdobeny květy, především růžemi (proto se v lidovém prostředí letnicím říkalo také rozálie). Lidé zdobili své domy čerstvou zelení, dávali březové a bukové větvičky do váz, aby se na nich mohl usadit duch svatý. Čerstvé ratolesti měly domu přinést štěstí. Také se věřilo, že posvěcené větvičky ochrání dům a dobytek před pohromou. Pokud větvičky ve vodě uvadly či uschly do svátku Božího těla, měl v tomto roce někdo z rodiny zemřít. Letnice byly také svátkem pastýřů. Každý pastýř se o Letnicích snažil vyhnat dobytek na pastvu co nejdříve. Když se některý opozdil, ostatní se mu vysmívali. Stejně tak se stal terčem posměchu ten, kdo na Letnice dlouho spal. V některých oblastech byl dobytek před vyhnáním na pastvu ověnčen a postříkán vodou. Kromě církevních oslav doprovázely letnice od středověku bujaré oslavy, hostiny, tanec a zpěv, proti kterým marně brojili mravokárci. Se svatodušními svátky se také spojovaly nejrůznější pověry, především zápas proti nečistým silám – čarodějnicím. V podvečer vycházeli chasníci na náves a práskali biči, aby hřmotem zahnali zlé čarodějnice.
Svatodušní pondělí
Zatímco neděle měla ráz především oslav církevních, v pondělí dominovaly rozmanité lidové obyčeje. Rozšířeným obyčejem byl zvyk mládeže strojit se za krále, královnu a jejich družinu (slavné „jízdy králů“ se dodnes uchovaly na Slovácku). Průvod s králem chodil po vsi, vtipkoval, chválil nebo káral hospodáře a čeleď, předříkával rozmanité verše; za to dostávali od hospodářů dárky. Obvykle to skončilo pronásledováním krále, vhozením některého člena průvodu do vody, závody na koních a podobně. To bylo základní schéma, obměňované v různých variantách, s rozličnými maskami a dalšími podrobnostmi. Ve staročeských městech existoval zvláštní zvyk , zvaný „střílení ku ptáku“. Zábava přišla z ciziny, ve 13. století jsou o ní zmínky v Německu, v Čechách se stala po husitských válkách velmi oblíbená. Na dlouhou dřevěnou tyč se upevnil původně živý, později dřevěný pták, na kterého se střílelo z kuše, později z pušky. Kdo sestřelil ptáka jako první, stal se králem. Mezi německým obyvatelstvem na Šumavě byl oblíbeným zvykem „zpěv vodního ptáka“, přinesený nejspíše přistěhovalci z Bavorska v 17. století. Chlapci ze vsi se sešli a zvolili jednoho, který byl označen za „vodního ptáka“. Potom chodili dům od domu a zpívali předem připravené písně, obsahující žertovné posměšky na jednotlivé členy domácnosti; za to obdrželi výslužku.